Pseudoarcheologie

Erich von Däniken (vlevo) a Graham Hancock (vpravo) jsou dva z nejčastěji publikovaných zastánců pseudoarcheologických názorů.

Pseudoarcheologie – známá také jako alternativní archeologie, okrajová archeologie, fantastická archeologie, nebo kultovní archeologie – označuje interpretace minulosti mimo archeologickou vědeckou komunitu, které odmítají přijaté metody sběru dat a analytické metody této disciplíny.^[1][2][3] Tyto pseudovědecké interpretace zahrnují použití artefaktů, lokalit nebo materiálů k vytvoření vědecky nepodložených teorií, které doplňují tvrzení pseudoarcheologů. Mezi tyto metody patří zveličování důkazů, dramatické nebo romantizující závěry, používání klamů a falšování důkazů.

Neexistuje žádná jednotná pseudoarcheologická teorie nebo přístup, ale spíše mnoho různých výkladů minulosti, které jsou společně v rozporu s těmi, které vytvořila vědecká komunita. Patří mezi ně náboženské přístupy, jako je kreacionismus nebo „věda o stvoření“, které se vztahují k archeologii historických období, jako by byla Babylonská věž, Noemova archa a vyprávění o potopě v Genesis a údajný mýtus o celosvětové potopě. Některé pseudoarcheologické teorie se točí kolem myšlenky, že pravěkým a starověkým lidským společnostem pomáhal v jejich vývoji inteligentní mimozemský život, což je myšlenka, kterou propagují například italský autor Peter Kolosimo, francouzští autoři Louis Pauwels a Jacques Bergier v knize Jitro kouzelníků (1963) a švýcarský autor Erich von Däniken v knize Vzpomínky na budoucnost (1968). Jiní naopak zastávají názor, že ve starověku existovaly lidské společnosti, které byly značně technologicky vyspělé, jako například Atlantida, a tuto myšlenku propagují osobnosti jako Graham Hancock ve své knize Fingerprints of the Gods (1995). Pseudoarcheologie se projevila také ve fenoménu roku 2012.

Mnoho „alternativních“ archeologií bylo přijato náboženskými skupinami. Okrajové archeologické myšlenky, jako je archeokryptografie a pyramidologie, byly přijaty náboženstvími od britských izraelitů po teosofy. K dalším alternativním archeologiím patří ty, které přijali příslušníci New Age a současných pohanských věroučných systémů.

Akademičtí archeologové pseudoarcheologii ostře kritizovali, přičemž jeden z nejhlasitějších kritiků, John R. Cole, ji charakterizoval jako spoléhající se na „senzacechtivost, zneužívání logiky a důkazů, nepochopení vědecké metody a vnitřní rozpory ve svých argumentech“.^[4] Vztah mezi alternativní a akademickou archeologií někteří archeologové přirovnávali ke vztahu mezi teoriemi inteligentního designu a evoluční biologií.^[2][5]